Expedice Southern Cross 2018...

4. 4. 2018Cirkus odjel. Obecenstvo bylo spokojeno. Program byl dosti pestrý, účinkující nebyli špatní a lvi sežrali krotitele...

                                                                              (Pierre Clostermann, Velký cirkus)

Je po expedici. Jsme zpátky doma a každý se věnujeme své práci. Doháníme především resty, je jich mnoho. A začínáme bilancovat, jak se to tak dělává při podobných příležitostech. Stihli jsme vše, co jsme chtěli? Povedlo se vše tak, jak bylo potřeba? Odvedli jsme dobře svoji práci, dá-li se to tak nazvat? Splnila naše mise svůj účel?...

Nevím, to ukáže až čas. Navíc nejsme dostatečně objektivní, abychom se k těmto závěrům mohli dobrat sami, to musí zhodnotit jiní...

Sami za sebe však můžeme s čistým srdcem a hlubokým přesvědčením říci, že tuto expedici považujeme za úspěšnou. Uctili jsme, snad důstojně, památku několika československých veteránů RAF, našich leteckých předků. Navíc při té příležitosti navázali pár velice zajímavých kontaktů, jež budeme, doufejme, moci využíti do budoucna...

Setkali jsme se s báječnými lidmi, ať už se jednalo o našince žijící za Velkou louží nebo přímo o Australany. A zažili spolu s nimi nezapomenutelné chvíle. Objevili (případně znovuobjevili...) jsme spoustu krásných míst a dozvěděli se mnohé, co nám prozatím bylo utajeno. Získali jsme cenné zkušenosti...

Snad,... možná,... jsme položili základ i něčemu, co se doufejme podaří rozvíjet a rozvinout, byť to již nezáleží nyní jen na nás, ale na celkové spolupráci mnoha subjektů, které jsou, nebo by mohli být, do úspěšné spolupráce zapojeny...

Dalo by se říci, alespoň z našeho subjektivního náhledu, že jsme velice úspěšně reprezentovali a propagovali jak naše kluby (Milovický i žatecký...), tak samotný Český svaz letectví, Modrokoulí napříč...

A užili jsme si to,... to především...

Děkujeme za podporu všem, kdo nám drželi fingers-crossed a pomáhali, zejména našim nejbližším, pro které to též nebylo jednoduché. Kamarádům v Austrálii, jejichž přátelství a pohostinnost mohli jsme po ty necelé tři týdny cítit na každém kroku (s každým soustem a sklínkou...). Také kamarádům a kolegům z ostatních klubů a sdružení, i Vy jste měli svůj neopomenutelný podíl na této akci...

Největší dík bych si však dovolil zaslat našim hlavním partnerům. Kamarádům z Flying Revue, kteří byli a jsou naším reportážním souputníkem. Víťovi Klímkovi a jeho kolegům z Aeroteamu, kteří dodali propagační materiály. A Petře Schamsové a jejím přátelům z armyshopu Armed.cz, u nichž jsme pořídili některé naše vybavení. A všem z milovické Základní školy T. G. Masaryka, dětem i dospělým. I Vy jste byli s námi...

Třešnička na dortu nebude?...

Ale ano, samozřejmě. Již jsem to zmiňoval kdes na začátku všech reportáží. Těsně před odletem dostali jsme takový trochu ztřeštěný nápad. Pokusíme se oslovit všechny posádky strojů, které nás v průběhu expedice povezou. Nevěřili jsme sice, že se to podaří, především kvůli předpisům jednotlivých společností a bezpečnostním opatřením. Nicméně,... POVEDLO SE!!! Tedy na závěr malá rekapitulační fotogalerie (včetně bonusové posádky, která se vracela z Frankfurtu do Prahy stejným letem...). Kolegové na křídlech, bylo nám ctí...

A je to. Omluvte mě. Vypínám počítač a jedu do fitnessu, jsa po těch třech týdnech vykrmen jak prasátko Pepina. Chrocht!...

3. 4. 2018 - Den Pupíčka a dvou sluncí...

A na toho Pupíčka se mě neptejte. Jednak modří vědí, druhak, kdybych to prozradil, letiště Praha - Ruzyně je mi nadosmrti smrťoucí zapovězeno...

Třináct a půl hodiny v letadle není zase až tak strašný zážitek. Obzvlášť, když se přitom člověk toulá časoprostorem. Máme totiž možnost lehce pospat a dohnat tak únavu za poslední dny a cestování napříč světem. Navíc toho mohu využít a začít dohánět i resty psací, kterých se za poslední skoro tři týdny urodilo převelice. No a když už ani to člověka nebaví a spolucestující začnou mimo- i verbálně naznačovat, že bych toho datlování mohl nechat, alespoň mohu začít "po letech" přivykat na rodný jazyk. Adéla totiž stále ještě nevečeřela. A já taky ne...

Nebo?... Jsem zmaten... Při pohledu z okénka naší "Triple Seven", přelétající toho času kdes nad nejvýchodnějšími cípy Sibiře (ano, z Taipei jsme neodletěli přímo na západ, ale vzali to na sever přes Japonsko a Sibiř, poté se stočili a po severním okraji Ruska přeletěli na Finsko, Švédsko a Rajch. Nevíme proč, možná kvůli provozu nad Evropou a Divným východem...) vychází slunce. Přitom hodinky na palubě ukazují půl jedné ráno...

A to jsme ještě netušili, že zhruba v oblasti Murmanska slunce opět zapadne. Na východ!!! Mno,... tady skutečně zítra znamená již včera...

Po zkušenosti z úseku Brisbane - Taipei, kdy jsme si užili poměrně dost turbulencí a přistání také nebylo z nejhladších, očekávali jsme něco podobného i ve Frankfurtu. Nicméně kapitán se ukázal jako Pan Pilot a ve spolupráci se svojí sehranou posádkou posadil nás jak do vaty. Asi nebudu dalek od pravdy, když prohlásím, že to bylo nejhladší a nejklidnější přistání za celou tuto expedici (pokud ovšem pominu svoje neplánované nouzové přistání na hřbet v buši, uklouznuv na mokrém kameni a dopadnuv z cca půlmetrové výšky v bláto dříve, než jsem si to stačil uvědomit, naštěstí bez následků a bolestivých zranění...)...

Však jsme také po přistání využili příležitosti a kapitánovi i celé posádce vyjádřili náš obdiv a poděkování. Jakož i letuškám za jejich milé úsměvy a skvěle odvedenou práci...

A ano, i tato posádka dostala od nás na památku klubové a svazové samolepky. Rádi bychom vyjádřili naše poděkování i více, ale víme všichni, jak striktní bezpečnostní opatření na letištích panují...

Mimochodem,... právě začalo vycházet slunce. Podruhé tento den!...

Moc času na toulání se po letišti ve Frankfurtu nebylo. Za necelé dvě hodiny očekával nás finální let celé výpravy. A do té doby museli jsme projít ještě jednou kontrolou...

A ta byla, stejně jako při cestě do Austrálie, právě zde ve Frankfurtu nejdůkladnější. Opálení černovlasí němečtí (?) příslušníci z letištní policie nás prošacovali pomalu až na kost. Asi jestli nepašujeme medvídka kolalu, pudr na zapařeniny, případně něco, co by v současném Evropském Uniistánu mohlo býti považováno za zbraň...

(Síííím, souško učitelko, Blatouch pašuje párátkááááá...)

Ó, jak šťastná a bezpečná země musí být toto Německo!...

Uf,... nezavřeli nás! A stálo mě to pouze dvě ušetřené lahvičky vody z letadla a poslední kapku desinfekčního gelu na ruce. Chlapci z ČSA mohou nastupovat do letadla s ještě větším pocitem bezpečí...

Některým z nás mohlo připadat ATR Českých aerolinií jako rozkodrcaný taxík. Pro nás, pravověrné milovníky vrtulí, byl přelet z Frankfurtu do Prahy ale pomyslnou třešničkou na dortu. Skutečným zlatým finále expedice Jižní kříž 2018...

Připadali jsme si jako naši letci, vracející se po několika letech v Anglii zpět do vlasti. Vlastně jsme přilétali možná i podobnou trasou, kdo ví? Dychtivě jsme hleděli skrz okénka a snažili se identifikovat místa o pět a půl kilometrů níže. Na obloze bylo jen pár mráčků, tak to šlo vcelku dobře. Zasněžená pohoří na obzoru, to musí být Krušné hory! Támhle pod námi,... bože,... to vypadá jako Kynžvart! A támhle se objevují první známé komíny, zvěstující přibližující se Chomutovsko a Mostecko...

A konečně objevujeme hluboko pod sebou i Žatec! Louny!... Bezděz a Ralsko!... Tohle musí být Mělník!... Čelákovice! A,... mačkám slzu dojetí,... Milovice se svým nepřehlédnutelným letištěm!!!...

Kbelské letiště a Černý most! Kroutící se Vltava se svými mosty, které bychom snad dokázali i vyjmenovat. Pražský hrad!!! Tak malinký stále ještě, i z této výšky, přitom ten nejkrásnější...

Drobné drcnutí,... vrtule přes prapor do reverzu,... brzdíme, dojíždíme,... stojíme... Jsme doma... Tak ještě poděkovat poslední posádce a hurá domů...

2. 4. 2018Sedíme v Taipei na letišti a čekáme na spoj do Frankfurtu. Krásných dlouhých sedmnáct hodin!...

Nenaplníte to jen tím, že se budete procházet po letišti, nahlížet do Duty Free shopů a zejména se kochat mohutnými stroji, přistávajícími, vzlétajícími, či čekajícími na odbavení. To vám vydrží tak na jeden, dva, maximálně tři okruhy po obou terminálech a spojovacích bulvárech. Tudíž pospáváme, čteme, doháníme resty v psaní...

Koukám přitom do fotografií z expedice a mezi nimi nacházím pár zajímavých střípků z míst, která by mě vlastně ani takhle najednou nenapadla. Nicméně ano, Austrálie je s letectvím velice úzce spojena. Na Ipswich Motorway vedle autopůjčovny Thirty, kde se nás pokusili obrat o 4000 AUD, které Franta s nasazením života a Petra coby mluvčího zachránil, mají vystavený malý Learjet, asi jako reklamní poutač...

Možná jako upozornění, že nedaleko odsud nachází se poměrně rozsáhlé městské letiště Archerfield, pronajaté vládou pro provoz malých letadel. Ač v užívání od roku 1927, samozřejmě i toto letiště zažilo svůj největší rozmach za války, kdy odsud operovaly jednotky amerického, australského, holandského východoindického a britského námořního letectva se stroji P-38, P-39, P-40, P-47, P-70, B-25, B-26, B-17, B-18, B-24, A-20 a A-24 proti Japonsku (A to nehovořím o dopravních strojích...). Po válce se opět navrátilo k provozu civilních letounů. V současnosti odsud operuje mimo jiné i letecká záchranná služba a jednotka pro výcvik leteckých kadetů RAAF...

Stejně tak bych si pravděpodobně nevzpomněl na fakt, že hora Mount Tamborine, tyčící se vysoko nad krajinu cca 50km jižně od Brisbane, pokryta hustým deštným pralesem, je rájem plachtařů a paraglidistů. V podstatě něco jako u nás Raná...

Pravda, v době naší návštěvy před několika dny zde pršelo tak hustě, že nebylo vidět ani na úpatí kopce. Přitom za pěkného počasí člověk dohlédne do Brisbane i na Gold Coast. A kam dolétne? Tam, kam ho křídla donesou...

Třetí a pro dnešek poslední střípek z cest zavede nás do vnitrozemí. Ne až doprostřed na vysušený a rozpálený Outback, tak daleko jsme se nedostali. Ale pár desítek kilometrů za Great Dividing Range, jež odděluje pobřežní oblast Austrálie od vnitrozemské. Do městečka Stanthorpe, kde by člověk očekával spíše zlatokopy, hledače drahých kamenů nebo honáky koní a dobytka...

Ve městě funguje poměrně velké muzeum Stanthorpe Heritage Centre, seznamující návštěvníky s historií a lidmi odsud a y okolí. A je jasné, že v dobách válečných i mezi nimi bylo mnoho bojových letců. Tedy i zde v muzeu jsou k nalezení dokumenty, fotografie a různé další memorabilie, připomínající odvahu a činy slavných letců odsud pocházejících...

Mimochodem, přímo nad vchodem visí křídla dvouplošníku Avro 581. V roce 1928 s ním Bert Hinkler přistál v místech, kde se dnes nachází ve Stanthorpe dětské hřiště, po sólovém přeletu z Anglie do Austrálie...

A bylo by toho jistě mnohem více. Však je o Aussies známo, že i ovce shánějí dohromady letadlem či ve vrtulníku. Inu, lucky country...

P. S.: Jo a na letišti v Caboolture mají žlutou Andulu...

29. 3. 2018... RAAF Amberley...

Cca 40 kilometrů na západ od Brisbane, tedy co by kamenem dohodil a zbytek se nechal odtáhnout wombatem, nachází se základna Královského australského letectva RAAF Amberley. Náhodou,... opravdu, přisámbohu!,... jsme poslali holky do vsi na nákup a jeli okolo...

Naši veteráni RAF, kvůli nimž jsme podnikli tuto expedici až na druhou stranu Modrokoule, byli čestnými členy důstojnické jídelny na základně RAAF ve Williamtownu. O tom jsem se, předpokládám, již zmínil. S ohledem na tento zásadní fakt, došli jsme k závěru, že by bylo správné a zajímavé na námi plánované oslavy v Československém klubu v Brisbane pozvat mimo jiné i někoho ze zástupců Královského australského letectva. Rozhodli jsme se právě pro základnu RAAF Amberley, neboť sem do Brisbane je to mnohem blíže. Samozřejmě oslovíme i velení ve Williamtownu, o tom není pochyb. Nicméně jsme se zároveň rozhodli, že se pokusíme navštívit přímo i základnu a s někým pohovořit. Seznámit ho s našimi plány a kdo ví, třeba od něj získat i nějaký zajímavý nápad nebo návrh...

Takovou motivací pro nás byl i fakt, že na zdejší základně existuje jakési muzeum - RAAF Amberley Heritage Centre. Na internetu jsme po delším pátrání objevili, že každé úterý a čtvrtek je možné (byť po předchozím objednání se...) toto muzeum navštívit. Navíc se zde pořádají každý měsíc jakési dny otevřených dveří, ale jak na potvoru ten minulý vycházel na den, kdy jsme přiletěli do Austrálie, další je až v půlce dubna...

Objednáni jsme sice nebyli, nicméně plni odhodlání vydali jsme se na základnu jak se říká "na blind"...

Něco málo k základně samotné (a nejedná se o tajné informace, neb jsou snadno k nalezení na Wikipedii...)...

S 1600 hektary zabrané plochy se jedná o největší operační základnu australského letectva. Každý den se zde pohybuje cca pět tisíc uniformovaných příslušníků RAAF a civilních zaměstnanců. Na základně operují (a tuto nazývají svým domovem) níže uvedené jednotky (opět žádná secret informace, názvy uvádím schválně v původním znění...):

  • Combat Support Group, Headquarters
  • No 95 Wing, Headquarters
  • No 382 Squadron - Contingency Response
  • No 295 Squadron - Training and Standards
  • No 1 Combat Communication Squadron, Headquarters
  • No 2 Security Forces Squadron, Headquarters
  • No 1 Combat Communication Squadron Flight Amberley
  • No 96 Wing, Headquarters
  • No 23 (City of Brisbane) Squadron - airbase operations
  • Health Services Wing, Headquarters
  • No 1 Expeditionary Health Squadron, Headquarters
  • No 3 Aero-medical Evacuation Squadron Detachment Amberley
  • Health Operational Conversion Unit

Ze základny operují v největší míře tyto stroje:

  • F/A-18 Super Hornet (No. 1 Squadron, No. 6 Squadron)
  • F-35 Lightning II (No. 1 Squadron, No. 6 Squadron)

(pozn.: V současné době dochází k přezbrojování, proto uvádím stejné jednotky u obou typů...)

  • Airbus KC-30A (No. 33 Squadron)
  • Boeing C-17 Globemaster III (No. 36 Squadron)
  • C-27J Spartan (No. 35 Squadron)

Kromě operační základny se zde nachází i velké výcvikové středisko a další zařízení pro pozemní zabezpečení, opravny a podobně...

Takovou zajímavostí je, že tato základna je jedno ze dvou letišť v Austrálii (spolu s Darwin International Airport...), určené jako zaoceánská základna pro příjem raketoplánů amerického kosmického programu Space Shuttle...

Potřeba vybudovat základnu u Brisbane vznikla v roce 1930, představena veřejnosti byla až v prosinci 1938. Uvedena do provozu byla až v roce 1940...

Samozřejmě největšího rozmachu dosáhla za druhé světové války, kdy se pod vlivem válečných potřeb mnohonásobně rozrostla. V květnu 1942 došlo i ke změně určení základny, která se v té době přeměnila především na mohutné podpůrné, opravárenské a zásobovací středisko pro letectvo Spojenců v Pacifiku...

Působily odsud především síly 5th USAAF s letouny P-38 Lightning, B-25 Mitchell a B-26 Marauder...

Po skončení druhé světové války byla všechna zařízení USAAF převedena pod RAAF, které základnu začalo využívat pro své těžké bombardéry. Nejznámějšími z nich byly samozřejmě dvoumotorové Canberry a F-111 všech verzí...

Konec konců, těsně před bránou stojí pod střechou krásná naleštěná F-111 a jedna z Canberr stojí jako památník hned za vjezdem do základny...

A když se člověk vydá po Cunningham Highway dál směrem na Warwick, po pěti kilometrech narazí u křižovatky s Cooper´s Road na další. Sice v poněkud tristním stavu, toho času jako základna pro RAAF holuby, ale...

Mimochodem, drobek jsem pohledal a nakonec našel něco málo i k historii tohoto stroje! Canberra B.20 výrobního čísla A83-238 poprvé vzlétla 25. října 1956, 9. listopadu byla přidělena k No. 2 Squadron RAAF. Po službě ve Vietnamu navrátila se v roce 1971 do Austrálie, kde sloužila až do svého vyřazení v roce 1985. V současnosti nese označení stroje A84-233 a nápis "Nilsson" na boku...

Jak jsem zmínil, naše návštěva nebyla předem domluvená, proto jsme ani nedoufali v nějaký zásadní úspěch. Po našem prvním pokusu o kontakt cestou z Korytar Hill v neděli odpoledne, kdy na základně v podstatě nikdo už nebyl, věděli jsme totiž již předem, že pravděpodobně budeme muset zvolit oficiálnější cestu a oslovit velení základny přes naší generální konzulku v Sydney. I přesto nehodili jsme flintu do jetele. Včera před polednem jsme odeslali email veliteli základny A/Cdre Kenu Robinsonovi. Sice prozatím bez odpovědi, ale teď jsou před námi velikonoce, takže... Navíc A/Cdre Robinson není velitelem toliko základny v Amberley, ale má "pod palcem" i další báze po okolních ostrovech. Nicméně... Emil od nás dostal a děj se vůle boží, jak se říká...

Po příjezdu do Amberley prošli jsme obvyklo přijímací procedurou u elektronického kiosku, kde každý návštěvník projde videoškolením o tom, kterach se má na základně chovat, co smí a nesmí, zadá své nacionále atd.. Teprve poté přesunuli jsme se k vedlejšímu okénku, kde sídlí zdejší ostraha letiště. Co nás překvapilo, byť je to logické s ohledem na stupeň ochrany takového objektu, přesně věděli, že jsme tady již jednou byli. Nemělo cenu a ani jsme nechtěli zatloukat, přiznali jsme "na férovku", co jsme zač a jaké jsou naše úmysly a plány. A nyní se plně projevil vztah Australanů k válečným veteránům a vstřícný přístup k lidem všeobecně...

Sice jsme se dovnitř na základnu nedostali, s tím jsme vlastně i počítali. Po chvilce však přijel pick-up Military Police a z něj vystoupila tři příjemná a krásná děvčata v maskáčích. Bohužel si nepamatujeme jejich jména a bylo nám žinantní si tato poznamenávat. Stejně tak nebylo možné udělat si společnou fotografii, neb fotografování na základně je přísně zakázáno. Lámat přes koleno jsme to nechtěli, nebylo by to fér. Tedy i veškeré fotografie strojů a základny jsou toliko stažené z internetu...

Děvčata si s námi popovídala, samozřejmě se spíše vyptávala a dělala si poznámky (předpokládám, že dostala befel, tedy musela vykázat činnost, ale to je pochopitelné...), vysvětlila nám, jak se věci mají, že jsou velikonoce, navíc velitel a důstojníci mají spoustu svých povinností, tedy že nás bohužel nemohou vpustit. Nicméně máme přeci jen napsat veliteli znovu, že se za nás přimluví...

Když jsme se loučili a děkovali, letištní vojenské policistky se nám ještě omlouvaly, že jsme ztráceli náš čas zbytečně. Ale vždyť,... nebylo to zbytečně, dozvěděli jsme se spoustu hodnotných informací a navíc, byli jsme vůbec přijati, mile a s úsměvem. Obávám se, že na druhé straně Modrokoule by se s námi nikdo nebavil...

(pozn.: Tak mě napadá, když se vojenští policisté, tedy příslušníci Military Police, označují slangově jako "Empíci",... bylo by správné a genderově vyvážené říkat o děvčatech od MP, že to jsou... Ehm,... no nic...)

Abychom jim nezůstali dlužni za jejich námahu, za snahu vyslechnout si naší chatrnou angličtinu a pochopit, co chceme, poděkovali jsme jim a předali na památku samolepky, nášivky a odznáčky našich klubů, plus poslední zbývající červenou čapku z Aeroteamu s nápisem Czech pilot. Ta se jim asi líbila nejvíce, protože i my jsme byli oblečeni v červeném, abychom nevypadali jen jako nějací turisté. Určitě se teď chlubí v kasárnách kolegyním a kamarádkám a vyprávějí o jednom nevšedním setkání s kluky z Czech Aviation Association...

Fotografie ze základny RAAF Amberley (z internetu)...

Canberra u Cunningham Highway...

F-111 před základnou RAAF Amberley...

Opouštěli jsme parkoviště, mávajíc děvčatům na rozloučenou. I ony na nás na pozdrav zamrkaly světly svého vozu a vydaly se svou cestou. Musím říci, že tuto misi nepovažujeme za neúspěch. Bylo to příjemné a pro nás hodnotné. A snad jednou se to přeci jen podaří a v mnohem lepší sestavě...

27. 3. 2018Třímám v ruce knížku o životních osudech pana generála Vladimíra Nedvěda. Knihu životních vzpomínek muže, jehož si dovolím bez nadsázky označit za jednu z legend československého letectví. Vladimíra Nedvěda, pilota a jednoho z velitelů slavné 311. (československé) bombardovací perutě RAF...

Když jsem tuto knihu dostal, nikdy by mě nenapadlo, že s tímto člověkem budu mít možnost hovořit osobně, natož pak, že se jednoho dne vypravím tam, kde dlouhá léta žil...
Toliko krátké osobní vyznání pro začátek...
Navštívit bydliště gen. Nedvěda bylo jedním z našich úkolů pro tuto výpravu. Najít ten správný dům v Buderimi, kopcovité lesnaté čtvrti města Maroochydore. Zdokumentovat vše a uložit zde náš pamětní list, který jsme pro tuto příležitost vytvořili. Zároveň se pokusit kontaktovat současné majitele (neb nevíme, kdo dům obývá poté, co pan generál před několika odešel tam, kde nebeští jezdci řídí stáda koní se zlatými kopyty...) a seznámit je s naší myšlenkou v rámci oslav 100 let československého letetcví zde umístit pamětní desku, jakož i v československém klubu v Brisbane, jak již bylo zmíněno v jednom z předchozích příspěvků. Proto jsme se jednoho rána (a nechtějte po mně raději přesné datum a den, po opuštění letadla v Brisbane jsem ztratil pojem o čase...) vydali na palubě našeho expedičního Holdenu směrem na sever. Nikterak daleko, vzdálenost, kterou jsme museli urazit byla necelých 150 km, což je na zdejší australské poměry v podstatě za rohem...Než jsme dorazili, mohli jsme alespoň trochu zavzpomínat, kdo vlastně byl pan generál Nedvěd...


(pozn.: zde použijeme jako zdroj záznamy, které jsem kdysi vytvořil pro webové stránky www.valka.cz)
Vladimír Nedvěd se narodil v Brně 27. března 1917. Po absolvování základní školní docházky v Kyjově a maturitě na Klvaňově reálném gymnáziu byl v říjnu 1936 přijat do československého letectva a prodělal kurz leteckého navigátora. Absolvoval Vojenskou vysokou školu, odkud byl v roce 1938 vyřazen v hodnosti poručíka letectva. Po obsazení Československa německými vojsky opustil 9. prosince 1939 nepřítelem okupovanou vlast. Bez cestovních dokladů se dostal přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Turecko do Libanonu, odtud pak v lednu 1940 na palubě francouzské lodi do Marseilles. Do řad svobodného československého letectva se opět zařadil v československém táboře Agde na jihu Francie...Francie kapitulovala v červnu 1940 a Vladimír byl spolu s dalšími československými letci a vojáky evakuován lodí do Anglie. Zde byl zařazen do RAF VR (Volunteer Reserve) v hodnosti Pilot Officer. Svůj první bojový let prodělal 9. prosince 1940 na letounu 311. (čes-koslovenské) bombardovací perutě, jako navigátor v posádce F/Lt. Charlese P. Pickarda (později G/Cpt. Pickard D.S.O.,D.F.C.). Cílem bylo francouzské město Lille. Při druhé bojové misi, 16. prosince 1940, jejímž cílem se měl stát Mannheim hluboko na území Německa, došlo při startu k havárii jeho letounu. Stroj nesl plné nádrže paliva a pět vysoce výbušných 500librových bomb. V pekle, které se rozpoutalo po vznícení vytékajícího paliva začaly bomby explodovat. Vladimír, sám nezraněn, nedbal na ohrožení vlastního života a pokusil se zachránit z hořících trosek zraněného druhého pilota, Sgt. Josefa Pavelku a zad-ního střelce P/O Jaromíra Toula. Za tento statečný čin byl navržen A/V/M Johnem Baldwinem na vyznamenání a 29. května 1941 převzal z rukou krále Jiřího VI. vyznamenání MBE (Member of the British Empire) za vynikající službu pro britskou říši... Po odlétání 25 bombardovacích misí nad Německo a okupovaná území prodělal předepsaný odpočinek a na vlastní žádost nastoupil do pilotního kurzu. V červnu 1942 se již jako pilot vrátil zpět k 311. peruti...311. peruť byla v roce 1942 převedena pod Coastal Command, a tak se Vladimír mohl zú-častnit bitvy o Atlantik, nejdelší a jedné z nejdůležitějších bitev druhé světové války. Nejprve na Wellingtonu, později na těžkém čtyřmotorovém Liberatoru B-24, vyhledával a napadal útočící nepřátelská plavidla a ponorky ve východním Atlantiku. 1. listopadu 1942 byl povýšen do hodnosti Squadron Leader a převzal velení letky "A" 311. perutě. 22. srpna 1943, ve věku 26 let, převzal v hodnosti Wing Commandera velení celé perutě. 15. září 1943 převzal z rukou vrchního velitele Coastal Command Sira Johna Slessora, KCB, králem udělený Záslužný letecký kříž (Distinguished Flying Cross - DFC). Spolu s ním obdržel také Československý válečný kříž 1939 se třemi stužkami a Medaili za chrabrost, vše za vynikající výsledky a nezměrné úsilí v boji s nepřítelem...V dubnu 1944 byl převelen do východní Indie jako štábní důstojník Spojeneckého velitelství 3. taktického letectva a XIV. armády. Zde absolvoval deset podpůrných misí za japonské linie, s úkolem zásobovat Japonci obklíčený XXX. armádní sbor v oblasti Imphal-Kohima, vše jako pilot britských transportních letounů, za což obdržel vyznamenání Burma Star. V říjnu 1944 se navrátil zpět na Britské ostrovy a byl převelen na velitelství 110. křídla Transport Command v Croydonu...
30. ledna 1945 se v Londýně oženil s Luisou, baronetou de Prazak. V srpnu 1945 byl spolu s ostatními československými letci repatriován...V dubnu 1946 reprezentoval Československo na Mezinárodní konferenci letecké navigace (I.A.T.A.) v Paříži...V únoru 1948 převzali v Československu moc komunisté. Víme všichni, že poté neměli tzv. západní vojáci na růžích ustláno. Již 6. června proto Vladimír, jeho žena Luisa a patnáctiměsíční syn George emigrovali z komunistického "ráje" na palubě "uneseného" letounu Československých aerolinií a přistáli v Mnichově na letecké základně USAAF. Ano, byl to onen slavný "Velký úlet", který vešel do dějin a, nemýlím-li se, byl dokonce zfilmován. V důsledku aktivní účasti na této akci byl Vladimír Nedvěd československou vládou zbaven všech vyznamenání a degradován z plukovníka na vojína...1. října 1948 vstoupil znovu do služeb RAF a v roce 1949 přijal britské občanství...V roce 1950 byl převelen jako pilot transportního letounu do Egypta na Velitelství středně-východního letectva (MEAF). V roce 1952 se stal velícím důstojníkem 78. transportní perutě RAF v Egyptě, v oblasti Suezu. O rok později se vrátil do Anglie a absolvoval přeškolovací kurs na dvoumotorový proudový letoun Gloster Meteor. V letech 1954 - 1958 pracoval ve výběrové komisi Ministerstva letectví, zabývající se součinností s pozemními jednotkami. Na vlastní žádost byl 31. října 1958 uvolněn z RAF a přestěhoval se se svojí rodinou (manželkou Luisou a syny Georgem, Michaelem a Peterem) do Austrálie. Všichni po splnění daných regulí získali australské občanství...V roce 1991 byl očištěn od všech komunistických obvinění, rehabilitován a preziden-tem Václavem Havlem povýšen na generálmajora letectva v záloze. V den státního svátku České republiky, 28. října 1996, byl vyznamenán nejvyšším státním vyznamenáním, Řádem bílého lva, za vynikající služby ve velení a v boji za svobodu. Též obdržel Řád Tomáše Garigue Masaryka...Poslední služba, kterou "prošel", byla služba Bohu. V Buderimi ve státě Queensland sloužil jako metodistický kazatel. Štastně ženatý zde žil až do své smrti 31. října 2012...
Když jsem tuto knihu dostal, nikdy by mě nenapadlo, že s tímto člověkem budu mít možnost hovořit osobně, natož pak, že se jednoho dne vypravím tam, kde dlouhá léta žil...Toliko krátké osobní vyznání pro začátek...Navštívit bydliště gen. Nedvěda bylo jedním z našich úkolů pro tuto výpravu. Najít ten správný dům v Buderimi, kopcovité lesnaté čtvrti města Maroochydore. Zdokumentovat vše a uložit zde náš pamětní list, který jsme pro tuto příležitost vytvořili. Zároveň se pokusit kontaktovat současné majitele (neb nevíme, kdo dům obývá poté, co pan generál před několika odešel tam, kde nebeští jezdci řídí stáda koní se zlatými kopyty...) a seznámit je s naší myšlenkou v rámci oslav 100 let československého letetcví zde umístit pamětní desku, jakož i v československém klubu v Brisbane, jak již bylo zmíněno v jednom z předchozích příspěvků. Proto jsme se jednoho rána (a nechtějte po mně raději přesné datum a den, po opuštění letadla v Brisbane jsem ztratil pojem o čase...) vydali na palubě našeho expedičního Holdenu směrem na sever. Nikterak daleko, vzdálenost, kterou jsme museli urazit byla necelých 150 km, což je na zdejší australské poměry v podstatě za rohem...Než jsme dorazili, mohli jsme alespoň trochu zavzpomínat, kdo vlastně byl pan generál Nedvěd...


Vladimír Nedvěd se narodil v Brně 27. března 1917. Po absolvování základní školní docházky v Kyjově a maturitě na Klvaňově reálném gymnáziu byl v říjnu 1936 přijat do československého letectva a prodělal kurz leteckého navigátora. Absolvoval Vojenskou vysokou školu, odkud byl v roce 1938 vyřazen v hodnosti poručíka letectva. Po obsazení Československa německými vojsky opustil 9. prosince 1939 nepřítelem okupovanou vlast. Bez cestovních dokladů se dostal přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Turecko do Libanonu, odtud pak v lednu 1940 na palubě francouzské lodi do Marseilles. Do řad svobodného československého letectva se opět zařadil v československém táboře Agde na jihu Francie...Francie kapitulovala v červnu 1940 a Vladimír byl spolu s dalšími československými letci a vojáky evakuován lodí do Anglie. Zde byl zařazen do RAF VR (Volunteer Reserve) v hodnosti Pilot Officer. Svůj první bojový let prodělal 9. prosince 1940 na letounu 311. (čes-koslovenské) bombardovací perutě, jako navigátor v posádce F/Lt. Charlese P. Pickarda (později G/Cpt. Pickard D.S.O.,D.F.C.). Cílem bylo francouzské město Lille. Při druhé bojové misi, 16. prosince 1940, jejímž cílem se měl stát Mannheim hluboko na území Německa, došlo při startu k havárii jeho letounu. Stroj nesl plné nádrže paliva a pět vysoce výbušných 500librových bomb. V pekle, které se rozpoutalo po vznícení vytékajícího paliva začaly bomby explodovat. Vladimír, sám nezraněn, nedbal na ohrožení vlastního života a pokusil se zachránit z hořících trosek zraněného druhého pilota, Sgt. Josefa Pavelku a zad-ního střelce P/O Jaromíra Toula. Za tento statečný čin byl navržen A/V/M Johnem Baldwinem na vyznamenání a 29. května 1941 převzal z rukou krále Jiřího VI. vyznamenání MBE (Member of the British Empire) za vynikající službu pro britskou říši... Po odlétání 25 bombardovacích misí nad Německo a okupovaná území prodělal předepsaný odpočinek a na vlastní žádost nastoupil do pilotního kurzu. V červnu 1942 se již jako pilot vrátil zpět k 311. peruti...311. peruť byla v roce 1942 převedena pod Coastal Command, a tak se Vladimír mohl zú-častnit bitvy o Atlantik, nejdelší a jedné z nejdůležitějších bitev druhé světové války. Nejprve na Wellingtonu, později na těžkém čtyřmotorovém Liberatoru B-24, vyhledával a napadal útočící nepřátelská plavidla a ponorky ve východním Atlantiku. 1. listopadu 1942 byl povýšen do hodnosti Squadron Leader a převzal velení letky "A" 311. perutě. 22. srpna 1943, ve věku 26 let, převzal v hodnosti Wing Commandera velení celé perutě. 15. září 1943 převzal z rukou vrchního velitele Coastal Command Sira Johna Slessora, KCB, králem udělený Záslužný letecký kříž (Distinguished Flying Cross - DFC). Spolu s ním obdržel také Československý válečný kříž 1939 se třemi stužkami a Medaili za chrabrost, vše za vynikající výsledky a nezměrné úsilí v boji s nepřítelem...V dubnu 1944 byl převelen do východní Indie jako štábní důstojník Spojeneckého velitelství 3. taktického letectva a XIV. armády. Zde absolvoval deset podpůrných misí za japonské linie, s úkolem zásobovat Japonci obklíčený XXX. armádní sbor v oblasti Imphal-Kohima, vše jako pilot britských transportních letounů, za což obdržel vyznamenání Burma Star. V říjnu 1944 se navrátil zpět na Britské ostrovy a byl převelen na velitelství 110. křídla Transport Command v Croydonu...
30. ledna 1945 se v Londýně oženil s Luisou, baronetou de Prazak. V srpnu 1945 byl spolu s ostatními československými letci repatriován...V dubnu 1946 reprezentoval Československo na Mezinárodní konferenci letecké navigace (I.A.T.A.) v Paříži...V únoru 1948 převzali v Československu moc komunisté. Víme všichni, že poté neměli tzv. západní vojáci na růžích ustláno. Již 6. června proto Vladimír, jeho žena Luisa a patnáctiměsíční syn George emigrovali z komunistického "ráje" na palubě "uneseného" letounu Československých aerolinií a přistáli v Mnichově na letecké základně USAAF. Ano, byl to onen slavný "Velký úlet", který vešel do dějin a, nemýlím-li se, byl dokonce zfilmován. V důsledku aktivní účasti na této akci byl Vladimír Nedvěd československou vládou zbaven všech vyznamenání a degradován z plukovníka na vojína...1. října 1948 vstoupil znovu do služeb RAF a v roce 1949 přijal britské občanství...V roce 1950 byl převelen jako pilot transportního letounu do Egypta na Velitelství středně-východního letectva (MEAF). V roce 1952 se stal velícím důstojníkem 78. transportní perutě RAF v Egyptě, v oblasti Suezu. O rok později se vrátil do Anglie a absolvoval přeškolovací kurs na dvoumotorový proudový letoun Gloster Meteor. V letech 1954 - 1958 pracoval ve výběrové komisi Ministerstva letectví, zabývající se součinností s pozemními jednotkami. Na vlastní žádost byl 31. října 1958 uvolněn z RAF a přestěhoval se se svojí rodinou (manželkou Luisou a syny Georgem, Michaelem a Peterem) do Austrálie. Všichni po splnění daných regulí získali australské občanství...V roce 1991 byl očištěn od všech komunistických obvinění, rehabilitován a preziden-tem Václavem Havlem povýšen na generálmajora letectva v záloze. V den státního svátku České republiky, 28. října 1996, byl vyznamenán nejvyšším státním vyznamenáním, Řádem bílého lva, za vynikající služby ve velení a v boji za svobodu. Též obdržel Řád Tomáše Garigue Masaryka...Poslední služba, kterou "prošel", byla služba Bohu. V Buderimi ve státě Queensland sloužil jako metodistický kazatel. Štastně ženatý zde žil až do své smrti 31. října 2012...

Stojíme na 27 Sutherland Street před skromným domkem, v němž žila skutečná legenda. Člověk, od nějž bychom se mohli a měli učit, my, naše děti a všechny další budoucí generace. Bohužel jsme doma nikoho nezastihli, tudíž jsme náš pamětní list umístili vedle vchodu a zatížili jej kamínky ze záhonu. Budeme doufat, že majitel zareaguje na vzkaz s emailovou adresou, napsaný na lísteček a uložený pod pamětním listem...Jsme nadšení a hrdí, že se nám podařilo toto místo najít a vzdát hold někdejšímu nejmladšímu velteli naší slavné Třistajedenáctky. Vzpomínáme na motto, jež vepsal do své knihy: "Až se vrátíte domů, vyprávějte jim o nás a řekněte, pro Váš zítřek jsme dali náš dnešek..."

Je 27. březen 2018. Dnes by pan generál oslavil 101. narozeniny...

25. 3. 2018 - Dnes jsme byli pozváni na krátké posezení s paní Stanislavou Bilek z Československého klubu v Brisbane. Příjemné posezení a popovídání s ní a jejím manželem Karlem, naše vystupování a nadšení, podpořené i "kouzlem uniformy" (děkujeme Víťovi Klímkovi z Aeroteamu za vystrojení výpravy slušivými polokošilemi s leteckými křidélky a nápisem "Czech pilot"...) vyústilo v příslib vydání našich článků v časopise Krajanské listy. Zároveň bude naše mise a její program, jakož i plány do budoucna, zmíněny v některém z následujících radiovysílání z Brisbane pro všechny Čechoslováky v Austrálii...

19. 3. 2018 - Sršní hnízdo...  Letiště Williamtown v Novém Jižním Walesu není jen "autobusová zastávka" pro tzv. domestic flights, tedy lety na východním pobřeží Austrálie. Jedná se zároveň o velkou bázi Královského australského letectva, takzvaný Domov Sršňů (eventuelně Australský Top-Gun, ale osobně preferuji spíše variantu první...)...

V rámci základny je v jejím severo-východním rohu umístěno malé letecké muzeum s všeříkajícím názvem Fighter World. Myšlenka na jeho vybudování vznikla již na začátku osmdesátých let minulého století. Nakonec však bylo slavnostně otevřeno až po tzv. "Válce v Zálivu" v roce 1991. Zpočátku se jednalo toliko o několik strojů, vystavených na venkovní expozici. Ty se historicky vztahovaly k jednotlivým perutím Královského australského letectva a byly jimi zároveň sponzorovány. Zejména pak ale k strojům a příslušníkům 481. křídla RAAF, umístěného právě na bázi ve Williamtownu a střežícího celý rozsáhlý region Newcastlu a Hunter River...

Dnešní muzeum se rozkládá ve dvou leteckých hangárech (částečně pak i v jejich nejbližším okolí...) a představuje kompletní historii australského letectva, od jeho prvopočátků na splašených špejlích, potažených tenkou vrstvou plátna, až po moderní F-18 Hornet. A to jak za pomoci zmíněných vystavených letounů, jimž bezesporu vévodí uvnitř hangáru umístěná mohutná F-111, tak s využitím jejich částí a součástek, motorů, kanónů, podvěsů s přídavnými nádržemi či pumami, raketometů, uniform, fotografií, dokumentů a tak podobně...

Při mé první návštěvě tohoto muzea v roce 2006 byl druhý hangár prozatím ještě pro veřejnost uzavřený. Měl jsem však to štěstí, především díky plk. Jaroslavu Novákovi, jenž byl čestným členem zdejší důstojnické jídelny, že mi tehdejší ředitel dal nahlédnout za tehdy ještě tajemná vrátka a pustil mě mezi skutečné skvosty. Mezi tehdy rekonstruované slavné anglické Spitfiry, k německému Messerschmittu Bf-109, proudovému Vampiru...

Tehdy mi splnil vlastně dětský sen, neb jsem poprvé mohl usednout do kabiny stroje, na němž českoslovenští letci statečně bojovali v Anglii v době druhé světové války...

Dnes je již tento hangár volně přístupný a doplňuje úchvatnou sbírku zdejších aparátů těžších vzduchu...

Měl bych snad nějaký letoun vyzvednout, či se mu věnovat blíže? Tedy krom již zmíněného spitfiru, of course... Ale ano, samozřejmě. A nebude to ani kompletně "odstrojený" Sopwith Camel, ani první v Austrálii vyrobený deHavilland Vampire...

Již před lety zaujal mě totiž vystavený MiG-21U v barvách Indického letectva. Naleštěný, stojící vedle hbité Mirage III, jako její odvěký protivník například na nebi nad Sinají a Suezem (samozřejmě pomineme-li aktuální parking na vystavěných strojích...). Až letos však povšiml jsem si krátké poznámky v reklamním letáčku, zmiňující fakt, že tento letoun byl vyroben v někdejším Československu!!! A skutečně! Při bližším pátrání zvědavý našinec zjistí, že šlo původně o spárku polského letectva, dodanou z ČSSR v listopadu roku 1973 k 34. stíhacímu leteckému pluku na základnu Gdynia - Babie Doly...

V srpnu 1991 byl tento stroj vyřazen ze služby a o rok později prodán do Austrálie. Zde byl opatřen australskou registrací a přebarven do nynější "indické" podoby...

Bohužel jsem však nucen konstatovat, že se po dobudování nového hangáru přesunul na venkovní expozici. Nemyslím si, že by mu zdejší horký vzduch škodil, to asi ne, nicméně před těmi dvanácti lety k němu přeci jen byl přístup poněkud lepší...

Ani zde nezapomněl jsem na naše poslání a dal se na závěr návštěvy do řeči s několika pracovníky muzea. Byla to sázka na jistotu, neboť jsem věděl, že Jardu Nováka museli stoprocentně znát osobně. A také ano! A hned byl ten den ještě o kousíček veselejší...

Přitom jsem nevěděl, že nás ještě dvě velice zajímavá překvapení čekají...

Po příchodu k parkovišti uzřeli jsme za předním stěračem zastrčený jakýsi papír. V domnění, že se jedná o parkovací lístek, jsme mu v prvních vteřinách nevěnovali přílišnou pozornost, nicméně jaké bylo naše překvapení, když se na něm objevila česky napsaná slova "Letu zdar!" a podpisy. No není ten svět malý? Já teď jen doufám, že se podaří nějakým způsobem objevit jeho pisatele...

A druhé překvapení? To naleznete ve fotogalerii. Jsem si však jistý, že se vám všem bude líbit...

Tedy, letu zdar!...

19. 3. 2018"Pouze národ, jehož muži jsou připraveni chopit se zbraně a bojovat, případně i zemřít pro svobodu své vlasti, pouze takový národ má právo, aby svobodně žil..."

Jedním z hlavních úkolů naší mise do Austrálie bylo uctění památky svou československých letců RAF. Prvním z nich byl plk. Jaroslav Novák...

V době, kdy jsem jej poznal a později ho i navštívil, žil v Merewetheru, krásné a romantické čtvrti hornického Newcastlu na jihovýchodním pobřeží Austrálie. I přes svůj vysoký věk neztrácel vůbec nic ze svého humoru a optimismu, kterým byl vždy známý a proslulý. Jeho vynikající paměť mu umožnila kdykoliv zavzpomínat na doby minulé. Na své přátele, na události, na živé i mrtvé. Byl častým řečníkem na různých oficiálních setkáních našich krajanů. Rád hrál tenis, když to zdraví dovolilo...

... zkrátka, byl jedním z nebeských jezdců, který se nesmazatelně zapsal do historie našeho letectva, do našich srdcí, jedním z těch, který se stal naším velkým přítelem. Opravdovým a nesmrtelným přítelem...

Následující řádky vznikly z dlouhých povídání a vzpomínek nad hromadami dokumentů a fotografií v jeho domku. Nebo nad kávou na Queen Wharf, v některé z kavárniček a hospůdek na pobřeží v místech, kde se mohutná Hunter River vlévá do nekonečnýxh vod Pacifiku. Na vyhlídce nad městem nedaleko druhoválečné pevnosti Fort Scratchley. Při procházkách k majáku na Nobby' s Head, nebo při výletech na Lake Macquarie, Nelson Bay, do Sydney, případně při návštěvách letiště v Luskintyre či leteckého muzea na bázi RAAF ve Williamtownu. Jsou sice jen zlomkem toho, co se podařilo na jaře roku 2006 poskládat, nicméně nyní pro seznámení se s osobou pana plukovníka Nováka postačí...

Narodil se 6. června 1921 v Nových Benátkách, malém městě u Mladé Boleslavi, asi 40 km severovýchodně od Prahy. V jedenácti letech nastoupil do gymnázia v České Lípě v tehdejších Sudetech, kam denně putoval z vesničky Hlinoviště, kde bydlel u strýce a tety. Češi byli ve městě v menšině a museli s hněvem přihlížet častým průvodům Hitlerovi mládeže. V roce 1936 přestoupil na reálku v Mladé Boleslavi. Maturoval v den svých narozenin v roce 1939. V té době naši vlast již téměř tři měsíce okupovala německá armáda...

Po úspěšném složení zkoušky z dospělosti se Jaroslav Novák nechal zapsat na Vysokou školu technickou v Praze. Situace se však den ode dne zhoršovala. Při demonstraci vysokoškolských studentů byl jeden z nich, Jan Opletal, smrtelně postřelen a krátce nato v nemocnici zemřel. Den pohřbu Jana Opletala prohlásili studenti za den národního smutku a zorganizovali mohutný průvod Prahou. Během následující noci přepadly jednotky SS všechny vysokoškolské budovy a koleje, popravily devět studentských předáků a odvlekly na 2000 studentů, kteří později skončili v koncentračních táborech...

Jaroslav získal doma zaměstnání v místní továrně, známé jako Karborundum-brousek. Byl však událostmi tak rozezlen, že se rozhodl odejít z vlasti a proti Němcům bojovat. Za pomoci bývalých důstojníků československé armády odešel přes Moravu a Slovensko do Maďarska...

Maďarská pohraniční hlídka však celou skupinu uprchlíků zadržela a předala slovenské policii. Bratři Slováci zajaté Čechy zavřeli do bídného kamrlíku, hlídaného ozbrojenou stráží. Jaroslav se spolu s ostatními dostal před soud, který rozhodl o navrácení celé skupiny zpět do Čech. Tedy do rukou gestapa. Soudce však nakonec uprchlíkům pomohl, a tak o několik dní později odhodlaní muži opět postupovali mrazivou nocí směrem na maďarské území...
Dostali se do Budapešti a přihlásili se na francouzském velvyslanectvím. O několik dní později byl Jaroslav spolu se sedmi dalšími muži vybrán a určen k přesunu do Jugoslávie. Po strastiplném putování zimní nocí, přes hory a bažiny, ocitli se na jugoslávském území. Následně vlakem dojeli do Záhřebu, kde hodlali požádat o pomoc československý konzulát. Na jeho budově však již vlála vlajka s hákovým křížem. Pomoc však poskytla sokolská organizace, díky níž se skupina mohla přesunout do Bělehradu, kde se v té době organizovala československá zahraniční armáda. Po nutných výsleších a složitých přijímacích procedurách se z Jaroslava Nováka uprchlíka stal Jaroslav Novák voják...

Cestování nebyl konec, vojáci putovali z Jugoslávie přes Řecko a Turecko do Libanonu. V táboře cizinecké legie za Bejrútem museli podepsat papír, kterým se zavázali, že budou sloužit buď ve francouzské nebo československé armádě po celou dobu války. Za pár dní odpluli na palubě francouzské lodi Compiegne přes Haifu a Alexandrii do Francie. Hned po vylodění v Marseilles odmašírovali do hlavního stanu cizinecké legie...

Již příštího dne však odjeli vlakem do Agde, malého města, kde se shromažďovali vojáci československé armády. Za pár dní byl Jaroslav Novák odeslán do Montpellier, kde nastoupil do radiotelegrafického výcviku. Po jeho absolvování byl odeslán na frontu, zajišťovat spojení s oblastním velitelstvím. Zde poprvé v životě okusil peklo bitevní vřavy. Německé jednotky se nezadržitelně sunuly vpřed a Čechoslováci museli ustupovat. Záplavou uprchlíků, hořícími vesnicemi, kolem lidí umírajících při cestě...

Francie požádala o příměří. Francouzi si mohli oddechnout, Čechoslovákům jako občanům Protektorátu však nezbývalo, než dále ustupovat a pokusit se z Francie uprchnout...

Dostali se postupně až do malého přístavního města Sete. Po delším vyjednávání se nalodili na egyptskou loď Rod el Faraq, na jejíž palubě odpluli směrem k anglickým břehům...

14. července 1940 dopluli do přístavu Liverpool, odkud byli odesláni do městečka Cholmondeley Park. Na každém kroku cítili Čechoslováci přátelství Angličanů a naprostý pořádek a organizovanost. Jaký to byl propastný rozdíl oproti rozvrácené Francii! Byli přiděleni k různým zbraním a zahájili výcvik. Tehdy také začal první nábor do RAF. I Jaroslav Novák se přihlásil, vybrán však nebyl. Pozdě na podzim byl celý tábor evakuován a československá armáda byla přemístěna do Midlands, s vrchním velením v Leamington Spa...

Jaroslav byl přidělen k telegrafistům, na začátku roku 1941 pak vybrán do důstojnické školy. Po jejím absolvování pak přibližně v polovině roku 1941 opět požádal o zařazení k letectvu. Tentokrát úspěšně. Začátkem roku 1941 byl odeslán do Winslow, do kurzu pro navigátory. Navigátorské kurzy byly velmi intenzivní, kromě technického výcviku přišel i výcvik letecký. První let Novák absolvoval 12. dubna 1942 na letounu deHavilland Dominie, později cvičil i na strojích Oxford a Wellington. Začátkem června 1942 úspěšně absolvoval závěrečné testy, byl povýšen na Sergeanta a odeslán k výcvikové jednotce 311. peruti na letiště Woolfox (satelitní letiště základny North Luffenham). Prošel ostrým výcvikem, létal ve vnitrozemí ve dne v noci, cvičil se v zaměřování, střelbě ve vzduchu a soubojích se stíhačkami. Po ukončení výcviku byla posádka přemístěna na operační základnu v Talbenny v jihozápadním Walesu, poblíž Milford Haven. Následoval operační výcvik, seznamovací lety nad okolní krajinou, cvičné bombardování z různých výšek na cíle na vodní hladině. Kapitánem posádky byl Sgt. Hanuš, vzhledem k jeho chatrnému zdraví byl však ze zdravotních důvodů odvolán a ustanoven jako instruktor u výcvikové jednotky. Novým kapitánem se stal F/Lt. František Fencl, později pak S/Ldr. Bohumil Liška...

V době létání v Talbenny získal Jaroslav Novák svůj pověstný talisman. Seznámil se s jednou zdravotní sestrou, která ho o vánocích požádala, aby se zúčastnil rozdávání dárků v nemocnici. Při jejich prohlížení si všiml pleteného zajíčka, téměř půl metru vysokého. Nemohl z něj oči spustit. Nakonec toho velkého ušáka dostal. Choval ho jako talisman a nikdy se nestalo, že by letěl bez něho. Zajíc byl pojmenován "Bobby" a přestože byl často cílem různých žertíků, stalo se nejméně dvakrát, že když byla posádka povolána k letu a Jaroslav jej zapomněl vzít, posádka v čele s kapitánem se to dozvěděla a on pak musel pro něj pádit v pohotovostním voze s výmluvou, že si zapomněl navigační pomůcky. Bobby byl Jaroslavovým věrným průvodcem až do úplného konce...

Po přezbrojení na čtyřmotorové Liberatory a přesunu do Beaulieu byl Novák přidělen k posádce F/O Schoře. Koncem září však byl přemístěn do Severního Irska na základnu Aldegrove. Za války se člověk neptal, proč byl rozkaz takový či onaký, zkrátka ho člověk dostal a musel poslechnout. Byly ustanoveny čtyři nové posádky a velení s největší pravděpodobností mělo na zřeteli, že Severní Irsko bylo mnohem bezpečnější pro výcvik, než základny v Anglii. Kapitánem posádky, ve které byl Jaroslav Novák, čerstvě povýšený do důstojnické hodnosti, se stal F/Sgt. Jan Lazar. 10. listopadu byl výcvik ukončen a posádka se navrátila zpět na základnu v Beaulieu. Již 23. února 1944 se však 311. peruť opět stěhovala. Tentokrát do Predannacku na Lizard Pointu v Jižním Cornwallu. Brzy poté, 28. února, měla posádka namále. Vzlétla do akce ve 23:30. Z jedné z hlavních nádrží začalo unikat palivo a vytékalo do trupu letadla. Kapitán vydal přísný zákaz kouření, odhodil zátěž do moře a nouzově přistál sotva třicet minut po startu. Obvykle bylo hazardní sedat s velkým množstvím paliva, Jan Lazar však přistál perfektně...

18. dubna se Novák zúčastnil operačního letu v posádce Jaroslava Friedla. Startovali před půlnocí pod silně zataženou oblohou a téměř celou noc létali v nízkých mracích. Časně ráno dostali rozkaz odbočit na Gibraltar. Poblíž portugalského pobřeží zpozoroval Jaroslav Novák vynořující se ponorku. Ponorka však letoun také spatřila a než ji mohli napadnout, zmizela pod hladinou. Posádka shodila na místo, kde ji naposledy spatřila, bójku a po několikerém zakroužení pokračovala v letu do Gibraltaru. Při zpátečním letu narazila asi v polovině Biskajského zálivu na pět nepřátelských lodí - ponorku a čtyři torpédoborce. Přes silnou protiletadlovou palbu zaútočila na ponorku uprostřed formace. Měla štěstí, z tohoto útoku vyvázla se zdravou kůží a po více než třinácti hodinách přistála na letišti v Predannacku...

V červnu 1944 se spojenecké jednotky vylodily na evropském kontinentu. 311. peruť měla v té době plné ruce práce. Její letouny hlídkovaly nad mořem s úkolem nepropustit k invaznímu loďstvu jedinou nepřátelskou ponorku. Na počátku srpna, když byly spojenecké síly na kontinentě již pevně uchyceny, byla pak opět přemístěna. 8. srpna odletěly stroje "Třistajedenáctky" na letiště Tain ve Skotsku. Odtud létaly podél norského pobřeží a napadaly nepřátelské lodě v této oblasti. Jaroslav Novák měl však v té době téměř již splněn operační turnus. Po jeho ukončení dal na konci srpna 311. peruti sbohem a odešel do školy dopravního velitelství v Midlands...

Prodělal intenzivní výcvik, který trval přibližně čtyři neděle. Brzy po skončení teoretického výcviku byl odeslán do 105th OTU na bázi RAF Bramcote, kde pokračoval ve výcviku v praktickém létání. Kapitánem jeho letounu byl Josef Kuhn, bývalý pilot 311. perutě. V polovině října 1944 Novák těžce onemocněl a hrozilo mu propuštění od dopravního letectva. Požádal však o navrácení k operačnímu létání a byl posléze přidělen ke 24. peruti v Hendonu, do posádky Australana J. Bona. Vykonal s ním jen několik letů na DC-3, hlavně pro přepravu pasažérů a sanitářské úkoly. 20. ledna 1945 byl totiž opět přeložen, do Bramcote, k dalšímu velice tvrdému výcviku. Po jeho ukončení 13. března 1945 byla posádka odeslána k 246. peruti na základnu Holmsley South. Peruť létala s Liberatory mezi Anglií, Kalkatou, Azorskými ostrovy a Islandem. Zde se Jaroslav Novák dočkal ukončení bojových operací v Evropě...

V červenci se dozvěděl, že československý personál bude přesunut do vlasti. 24. srpna nastoupil do bombardéru Stirling a odletěl do Prahy. Atmosféra a situace ve vlasti však nebyla taková, jakou si ji představoval. Lidé byli po šesti letech okupace příliš nedůvěřiví. Setkání s rodiči bylo velmi pohnuté a dojemné, Jaroslav se však ve vlastní rodině po tak dlouhém odloučení cítil jako cizí...

Vrátil se do Prahy a začal létat ve leteckého dopravního pluku v Ruzyni. Převážně na strojích Ju-52 a Ju-352. Situace pro bývalé západní letce však začínala být horší a horší. I Jaroslav Novák začal pomalu doplácet na to, že bojoval na "špatné světové straně". Po incidentu s jedním politickým komisařem požádal o demobilizaci. Díky pomoci Marcela Ludikara, dalšího z bývalých příslušníků RAF, pracoval nějaký čas u UNRRY. V hlavě se už však začínal rodit plán na druhý odchod do exilu. 1. září 1947, po zdlouhavých peripetiích se získáním cestovního pasu, opustil Československo, odjel vlakem do Londýna a odtud do Jižní Afriky...

V Jižní Africe se protloukal, jak se jen dalo. Stal se obchodním cestujícím a prodával textilie, kožené rukavice, foukací harmoniky, koncertina, dřevěné figurky... Byla to velice namáhavá práce, ale žil. Seznámil se zde dokonce se svojí budoucí ženou Clare.
Politická a hospodářská situace v Jižní Africe se však rapidně horšila. Jaroslav proto začal přemýšlet o odchodu do jiné země. Lákala ho Austrálie. Koncem srpna 1951 se s Afrikou rozloučil a vydal se na nový kontinent...

V Austrálii nejprve pracoval v obchodě s fotografickými potřebami v Sydney. Časem převzal místo obchodního ředitele v Newcastlu. Zde také získal australské občanství. Fotografování a práci s fotografií doslova propadl, dosáhl i velice zajímavých úspěchů. Stal se členem APS (Australian Photographic Society), byl členem několika výborů a jezdil po okolí jako rozhodčí ve fotografických soutěžích, dával přednášky o fotografii a fotografování ve veřejných klubech a organizacích. Za svoji práci získal postupně nejvyšší mezinárodní fotografické ocenění AFIAP a ESFIAP. Firma, pro kterou pracoval, se v roce 1956 rozhodla svoji pobočku v Newcastlu prodat. Jaroslav Novák se rozhodl riskovat a pobočku koupil. Obchod Novak Camera House se postupem času vypracoval na jeden z nejznámějších obchodů s fotopotřebami v Austrálii. Pan Novák zůstal v jejím vedení až do počátku roku 2006...

Druhým velkým koníčkem stalo se Jaroslavu Novákovi létání. Získal pilotní licenci a stal se členem RNAC - Royal Newcastle Aviation Club. Za knyplem mnoha typů sportovních a malých osobních letadel nalétal tisíce hodin. Jako fotograf se pravidelně účastnil leteckých závodů Tiger Moth Air Race (jimž se pokusím věnovat v samostatném příspěvku...). Byl pravidelným hostem na malém aeroklubovém letišti v Luskintyru i čestným členem důstojnické jídelny na bázi RAAF Williamtown. S láskou pohlížel na krásné historické stroje i na ty moderní ve výzbroji australského letectva. Stručně řečeno, byl to letec tělem i duší...

Bohužel, příroda je nespravedlivá a čas se nedá zastavit. Tak i srdce našeho přítele Jardy Nováka jednoho dne dotlouklo. Odešel v ranních hodinách 7. 10. 2011...

Najít dům, v němž plk. Novák bydlel, nedalo vůbec žádnou práci. Jednak jsem do Merewetheru vyrazil společně s Danou a Billem Batesovými, mými i Jardovými přáteli, jednak jsem zde měsíc bydlel. Cesta z Kotary sem se vůbec za ta léta nezměnila. Narozdíl od domu. Nový majitel se o něj na první, druhý i miliontý pohled stará velice dobře, což mě zákonitě muselo potěšit. Bohužel v době naší návštěvy nebyl doma. Museli jsme tedy posunout plánované jednání na později a asi jiným způsobem...

Po krátké prohlídce umístili jsme naši připomínkovou kartu na malý rattanový stolek na terase a zatížili ji květináčem a kamínky. Květinářství jsme bohužel cestou nepotkali. A svíčku jsme se rozhodli vynechat z důvodů bezpečnostních - sucho, horko, dole pod Sydney zuří lesní požáry...

Na upřímnosti a pocitu hrdosti nad tím, že naše země vychovala takovèho člověka,... ba co víc, že jsem měl tu čest poznat jej osobně,... to pranic nemění...

Pane plukovníku Jaroslave Nováku,... Tkaničko,... děkujeme. A nikdy nezapomeneme...

18. 3. 2018 Konečně v Austrálii! Po celkem třiadvaceti hodinách letu a dvaceti hodinách čekání na přestupech. Ale komu by to vadilo... 

Cesta z Taipei do Brisbane byla po tom všem, co už máme za sebou, dost vyčerpávající. A náročná. Nechci nikoho hanit, už tak jsem se za ty dva dny proslavil jako osoba s potěšením recyklující proti uragánu. Nicméně...

Pro nás z české kotliny je poněkud neslušné pokašlávat, posmrkávat a vůbec tak nějak vydávat všelijaké zvuky a tak vůbec. Na rozdíl od asijských spolucestujících, které toto vůbec netrápí, spíše naopak. Inu, jiný kraj, jiný mrav, musíme se s tím smířit. No ale,... ať se pak diví, že jich půlka pomře na ptačí i jiné choroby...

Nutno dodat, že ani Airbus A330-300 neposkytoval takové pohodlí, jakého se nám dostalo v Boeingu na cestě z Frankfurtu. Jak se nechali někteří z nás slyšet, "... no jo, Francouzi. Války to vyhrávat neumí, letadla to neumí..."

Přesto nám však bylo velkým potěšením opět se po přistání setkat s posádkou. Ano, i tentokráte jsme nevynechali. Je to možná od nás drzé, jak se říká, holá huba, líné neštěstí. Ale...

Samozřejmě nám regule letecké společnosti nedovolily nahlédnout do kokpitu, nicméně jsme se mohli sejít před výstupním chobotem. A s celou posádkou! Tato byla navíc vpravdě mezinárodní, stroj pilotovali Rus a Španěl, 1st Officer, letušky a stewardi byli z Číny. Všichni ale naprosto přátelští a veselí...

Rádi jsme proto poděkovali za skvěle odvedenou práci, za přátelství a profesionalitu a předali pozdravy od všech českých kolegů z Milovic, Žatce a ČsSL. Plus, jako vždy, samolepky našich klubů a samolepku ke 100. Výročí československého letectví...

Společná fotografie na závěr tohoto setkání byla důkazem, že jsme všichni jedna letecká rodina. Jak kdysi řekl slavný francouzský stíhač Pierre Clostermann, je jedno, co máš namalované na letadle. Jednou taháš za knypl, tak jsi kamarád...

Ještě nutná vstupní procedura na letišti,setkání s důstojníkem z imigračního,... vše v naprostém klidu a bez problémů, neboť Aussies jsou lidé přátelští a pohodoví,... a byli jsme na půdě krásné a přívětivé Austrálie...

Trošku horko, musím říci...

Nyní se na chvilku musíme rozdělit. Petr Lazorka, jenž nás vyzvedl na mezinárodním letišti v Brisbane, odvezl mě na "domestic", odkud pokračuji na otočku do Newcastlu, mimo jiné za mojí klokaní maměnkou Danou. Frankie a holky zůstávají, setkáme se zase až zítra večer...

P.S.: Jak je ten svět malý! Na let do Newcastlu mě odbavuje Vlad, Čechoaustralan! Kamaráde, odkud? A vítej u nás v Austrálii. Se rozbrečím snad...

Mám problém. Zdechnul mi nouťas a nemám ho jak nabít. Kabeláž sice mám, ale ty divné australské zástrčky...

Holt už je to stařeček a já po něm chtěl spoustu práce. Ale co taky dělat na letišti, když do odletu zbývá tři a půl hodiny? Tak píšu, abych se nedostal do skluzu...

Na letišti pro domestic flights je to zařízené velmi rafinovaně. Cestující se v podstatě z velké části odbavují sami u stojanů, u kiosků pak dostanou nálepku na bagáž a jdou o patro výš do check-inu. Tam sice musí projít další kontrolou zavazadel a sebe sama, což díky blízkosti letiště mezinárodního prostě potřeba je, ale pak mají spoustu času a jen čekají na vpuštění do letadla. Popíjejí kávičku nebo vychlazené pivečko, koukají zpoza výlohy napříč celou halou dolů na letadla a jsou happy. Na rozdíl ode mě, neb přes všechnu snahu batoh opravdu vážil těsně pod sedm kilo. Ale počítá se všechna bagáž. Takže i s foťákem,... a to jsem nouťas i s kabelem rafinovaně zastrčil do kapsy u gatí,... to bylo tam i zpátky za kilo za tři kila overweight...

Jenže není na výběr, vytahal jsem, co se dalo už u auta. Z toho, co teď obsahoval batoh, bylo všechno prostě důležité...

Ve tři deset ohlásila milá dáma místním rozhlasem, že se máme dostavit na Gate 38 a nalodit se do Airbusu 320 společnosti Jetstar. Bylo to v podstatě jako sednout v Praze na autobus a vzít to na druhý konec Prahy. Taky nijak extra nóbl, byť kulturně, no a časově vlastně nastejno...

Po předstartovním poučení ohledně krizových situací, vylepšeného pro nás u okénka s nouzovým východem o rychlokurz otvírání emergency exits, jsme bez nějakého zásadního zdržování se odstartovali...

Tentokráte to pro mě byl kulturní zážitek. Vzhledem k tomu, že z Taipei jsme velkoryse obětovali sedadla u oken děvčatům a nemohli se tudíž kochat venkovní krajinou, zde jsem s povděkem kvitoval možnost sedět ve druhé brázdě od okna. Když mě pak, zcela viditelně lačného po pozorování krajiny pod letadlem, pustila vedle sedící paní až úplně ke sklu, už to pak vážně nemělo chybu...

Pro úplnost, zdravím tímto na dálku. A velice Vám děkuji, Mrs. Desma-Ann van Rosendal z Maleny, QLD...

Oooops! Málem mě zavřeli na letišti! Aby ne, když jsem ještě pět minut poté, co všichni cestující opustili palubu, tlachal jsem v kokpitu s posádkou. Oba chlapíci byli velice vstřícní, dokonce znali pana generála Nedveda a Prahu!!!...

Jen jsem tím maměnce Daně způsobil menší duševní újmu. Čekala s Billem chudák u východu a já nikde. Samou radostí mi pak ve svém stále mladém věku skočila kolem krku s očima plnýma slz. No,... já k tomu tedy také neměl daleko zrovna. Jen jsem to umě skrýval za úsměvem od slechu ku slechu...

Od té doby jsme v podstatě nezavřeli pusu. Shledání po dvanácti letech, to je přeci tolik povídání potom! Divím se, že Billy stíhal sledovat cvrkot na silnicích...

Musím kajícně přiznat, že oproti všem předpokladům a naivním myšlenkám, bych asi cestu z letiště do Kotary jen tak nedal. Newcastle a jeho okolí doznaly velikých změn za tu dlouhou dobu. Musel bych jet po ukazatelích a se modlit...

Dany ulici a dům jsem ale poznal bezpečně...

Sprcha! SPRRR-CHÁÁÁ!!! Bože můj, jako bych byl v ráji. Podávají mimochodem v ráji k večeři fazole na kzselo s uzeným a vychlazené pivínko?...

Čím zakončit dnešní povídání?

Tak snad tou nejdůležitější a nemilejší povinností, kterou jsem pro tuto Expedici měl. Tedy kromě připomínky našich válečných veteránů...

V souladu s platnými stanovami LKGKM jsem měl tu čest předat Daně jmenovací glejt, jenž potvrzuje, že se paní Dana Bates ke dni 1. 3. 2018 stává čestným členem našeho klubu. Předal jsem jí k tomu i pár dalších dárků, jakož i Billovi, ale toto jí vehnalo slzy do očí napodruhé...

Až se vrátím domů, pokusím se někde vyhrabat ve starších příspěvcích její příběh a také něco o osudu Ládi Klimka. S letectvím to má hodně co společného...

Nevím, jak Daně s Billem, ale mně se rozhodně spát nechtělo. Jednak právě kvůli tomu povídání,... je toho za ta léta strašně moc,... jednak přeci nepromarním celý večer v Austrálii. Když půjdu datlovat, kdyby...Nechci mít resty. A zítra na to asi nebude čas...

Tedy, jestli se dopravím ke kompu a vydržím to. Ten spánkový defici je znát. Navíc je Dana maměnka z Moravy. Takže když nebudu mít po návratu o tři kila víc, bude to pro ní nezdar...

Hurááá! Podařilo se najít konektor a, sice způsobem prapodivným, ale pospojovat kabely k sobě tak, aby se nouťas nakrmil. A foťák taky. Hurara!...

Takže mohu ještě dneska večer napsat další pokračování a nebude následně tolik restů...

No a akorát to tak vyjde pak na posezení na zahrádce pod Jižním křížem...

   Již jen pár hodin zbývá do zahájení plánované výpravy na západní pobřeží Austrálie. O našem putování, zážitcích, poznatcích, ale i o věcech úzce souvisejících s historií československého letectva budeme Vás pravidelně informovat (pokud nám to připojení dovolí...). A to jednak na klubových webových stránkách (Milovice, Žatec), jednak u kamarádů z Flying Revue. A zde, samozřejmě,...

Abychom Vás trochu namlsali, nabízíme sbírku reportáží kolegy Jiřího Průši z loňské letecké expedici po Austrálii...

16. 3. 2018 - Kalným pražským pátečním ránem burácí řev motorů Boeingu 737-800 společnosti Smartwings. Usazeni nad pravým křídlem dostáváme poučení od milé letušky, kterak se zachovati v případě nouze. Máme výhodu, sedíme u nouzového východu, což přináší určitá privilegia. Máme možnost po dopadu použít legálně červeně označené madlo a Frankie vyfasoval buřinku a paraple... 

Kapitán letounu nás vítá palubním rozhlasem a informuje o průběhu letu. Letová hladina angels 30 (kdopak ví?), cestovní rychlost 600 km/h... 

Nad hlavou se rozsvítí červeno-žlutý symbol "Připoutejte se", mohutná síla nás zatlačí do opěradel... Aaaaaand JUMP! Jdeme nahoru. Expedice Southern Cross začíná... 

Nahoře je nádherně, zvlněná duchna mraků zůstala hluboko pod námi a obloha se zbarvila do azurově modré. Sluníčko ozařuje všechnu tu krásu vůkol a Frankie se chce procházet po křídle. A skoro to s námi ani... SAKRA!... neháže... 

Než jsme se stačili pořádně pokochat, je pod námi Frankfurt. Vzpomínám na Nebeské jezdce a čekám, až se na obloze začnou objevovat první stopy flaku. Černé obláčky, smrtící, ale krásné napohled. Že bych přidal nějakou slavnou Prckovu repliku. Ale... 

Pilot s námi sedá jak do bavlnky. Jako kdyby pod námi nebylo několik desítek tun plechu, ale houpali jsme se v dětském kočárku. Ted' ještě několik kilometrů okružní jízdy po pojížděčkách,... můžeme alespoñ sledovat desítky dalších strojů různých typů a společností. Jen než obkroužíme letiště, přistávají a startují nejméně čtyři další!... 

Pak už ale stavíme u chobotu a motory umlkají Je načase přesunout se na další spoj...
Odcházíme, nemůžeme však opomenout pozdravit kapitána a posádku. Poděkovat jim za skvělý let a předat malý propagační dáreček za naše kluby a za Český svaz letectví. Popřát mnoho št'astných přistání nejen v roce oslav 100 let československého letectví.. ale i do budoucna. Kamarádi, bylo nám potěšením být s Vámi na palubě..

To jsme se zase ukázali! Ve Frankfurtu jsme místo odletové brány prolezli dveřmi pro přílety a pak se strašlivě divili, že tu nikdo není a kudy tudy. Naštěstí máme Ivánka a ta svoji téměř bezchybnou volksdeutch oslovila jakousi zaměstnankyni letiště. Tedy, trochu byla vyděšená, to ne, že ne. Nakonec ale pochopila a poslala nás tím správným směrem...

My nakonec nešli zas až tak špatně. No, jen to bylo o patro níž...

Trochu trable nastaly i při dalším celním odbavení. Prošacovali nám batožinu durch, že prý drogy (můj batoh) a zbraně (Ivánka čemodan...). Was? My a drogy? Nakonec se ukázalo, že šlo toliko o pastu na zuby, zapadlou v zadní kapse, tudíž nepřiznanou. Je to z místního hlediska tekutina, a to prostě nejde. Do pytlíku a vyndat...

No a v kufříku se naválel bezprizorní Colt Python s šestipalcovou hlavní, jak by se mohlo zdát podle roentgenova prohlížeče, anóbrž fén. Jsou paradoxy, toto...

Z Frankfurtu na Taipei pokračujeme na palubě Boeingu 777-300 China Airlines. Ve srovnání se "Sedmtřisedmičkou", která nás vezla z Prahy, vypadá asi jako panelák. Ale letí krásně a cesta docela dobře utíká. Dvě hodinky jsme prokecali vzadu u okénka, ani nám to nepřišlo. Propásli jsme díky tomu i západ slunce, který nás musel potkat kdesi mezi Kaspickým mořem a Afganistánem. Moc toho dole na zemi sice vidět nebylo, skrz oblačnou pokrývku akorát kdes v dáli vykoukl zasněžený Kavkaz. S příchodem tmy však obloha se pročistila a hluboko pod námi objevila se první ozářená města. Těžko však odhadneme, kde se právě nacházíme. Z informační obrazovky sice odečítáme trasu letu a polohu, nicméně to stačí tak akorát na velice přibližné určení polohy na plus mínus autobus, sto kilometrů žádná míra...

Divný východ přeletěli jsme ale bez úhony. Žádné stingery od mudžiků, žádné Buky od těch, na které se to právě hodí svést. Nemůžeme však nevzpomenout na naše modré kamarády, ať už letce nebo blátošlapy, kteří pod námi kroutí těžkou službu na zahraniční misi. Kamarádi, sice nás nevidíte, ale posíláme dolů pozdrav. Good luck...

Letmý pohled na mapku, nalevo od nás se v temnotě topí asi už první vršky Himalájí. Další pokus a zase ten Mount Everest neuvidím. A přitom se nad nejvyšší pohoří světa akorát stáčíme! Nevadí, snad příště...

Letová hladina 33000 stop, s rychlostí skoro 900 km/h a větrem v zádech dalších 140 km/h chybí nám do Taipei ještě 2950 kilometrů. Což vychází asi na pět a půl hodiny...

A přeřídit hodinky na lokální čas....

Sedíme...

A samozřejmě na rozloučenou pozdravení se s posádkou. A poděkování za profesionální dobře odvedenou práci a přátelský přístup palubního personálu. Nemohou chybět klubové samolepky a drobné vysvětlení ohledně oslav 100 let československého letectví. A společná fotka...

Vítejmež v Taipei. A užívejmež, máme na to sedmnáct hodin....

14. 3. 2018 - Poslední přípravy. Balíme, chystáme, šílíme, revidujeme, vážíme zavazadla. A přemýšlíme, co jsme ještě tak mohli zapomenout. Sháníme poslední dokumenty, razítka, potřebné vybavení (dnes další z nákupů v Armed.cz!). Shromažďujeme dárky pro kamarády a drobné propagační pozornosti třeba pro posádky letadel, co nás povezou. Hlavně se z toho nezbláznit...

13. 3. 2018 - Hurá! Mám hotový mezinárodní řidičák! A pošta dovezla reprezentační trička a kšiltovky z Aeroteamu! Díky, Víťo...

Stříhá nás Studio Image Milovice, o kuří oka se stará Salon Beauty Žatec...